- 1. Dobrý den, na začátek otázka, jak jinak, než na přístupnost
webových stránek. Myslíte, že se v poslední době (1, 2 roky) změnil
postoj webdesignerů k otázce přístupnosti k lepšímu? Občas sice na
stránkách prohlášení o přístupnosti vidím, ale zdá se mi spíše
samoúčelné. Jak moc klienti žádají audit přístupnosti?
- V poslední době zde vidím dva trendy. Ten první se projevuje v tom,
že ti lepší tvůrci webů se už naučili považovat přístupnost za
přirozenou součást webu, protože si ji už několikrát „osahali“ a
často je k tomu přiměli i jejich poučení klienti. Takže v tomto smyslu
bych považoval současnou situaci za značně lepší než před pár lety.
Druhý trend však spočívá v tom, že pro tvůrce i majitele webu se už
začíná ten „klasický“ web trochu okoukávat a tak pošilhávají po
vylepšení, jako jsou propracovaná multimédia, ajaxové aplikace atp.
Větší weby jsou tak dnes plné „rich internet aplikací“, kde je
s přístupností problém, resp. její dosažení je už značně
komplikovanější. Koneckonců, už ji také neřeší klasická pravidla WCAG nebo česká pravidla přístupnosti,
ale méně známá specifikace WAI-ARIA. Zde bych rád poukázal na
velmi zajímavý seriál článků Radka Pavlíčka o přístupnosti
dynamických aplikací na Zdrojáku.
Pokud jde o zmíněné audity přístupnosti, těch zpracováváme opravdu
dost, ale v zásadě jen pro instituce veřejné správy. Audity tak slouží
jako výstupní kontrola souladu s českými pravidly přístupnosti pro
účely zákona o informačních systémech veřejné správy. Pokud jde
o soukromé subjekty, tak zde spíše doporučujeme zanést odkaz na pravidla
přístupnosti do zadávací dokumentace při tvorbě nebo rekonstrukci webu. Je
pak na tvůrci webu, aby je dodržel.
- 2. Většina webdesignerů se spíše rozplývá nad zeleným proužkem
validátoru kódu, než nad výsledky validátoru přístupnosti či analyséru
kontrastu barev. Mnozí pak ani nevědí, že existuje například Cynthia.
Čím myslíte, že je to způsobeno? Není přeci větší „machrovina“
chlubit se přístupným webem, než HTML validitou?
- Tady pochopitelně může fungovat pouze osvěta. A to jak vůči klientům
(přístupné weby jsou prostě opravdu „lepší“ weby), tak vůči
tvůrcům webu (přístupný web je vizitkou dobré práce webdesignéra).
Situace není optimální, i když se neustále zlepšuje.
Já bych ale chtěl také trochu varovat před přílišnou spokojeností, ať
už jde o výsledek validátoru syntaxe kódu nebo automatických validátorů
přístupnosti typu Cynthia nebo Bobby. Nad tím vším je totiž ještě třeba
myslet a vědět, že řadu věcí žádný automatický nástroj ověřit
nemůže.
- 3. Má „přístupnost“ šanci udržet krok se stránkami s dynamickým
obsahem? Jsou (mohou být) tyto weby použitelné například i pro zrakově
postižené?
- S dynamickými aplikacemi na webu je pochopitelně potíž, i když se je
snaží řešit právě již zmíněná specifikace WAI-ARIA. Uspokojivého
výsledku se sice dosáhnout dá, ale není to jednoduchá cesta. Proto raději
institucím veřejné správy radíme, ať jimi raději šetří a pokud možno
se jim úplně vyhýbají.
V souvislosti s „web 2.0“ světem bych však ještě rád doplnil jednu
zajímavou věc, na kterou se často zapomíná. Tento způsob komunikace
s uživateli totiž přináší poměrně zajímavou výzvu. A tím je obsah
tvořený uživateli. Na vašem webu, u kterého dbáte na přístupnost, se
totiž najednou začíná objevovat podstatný obsah, který nemáte pod
kontrolou a který tvoří někdo jiný. Jak u něj zajistit soulad s pravidly
přístupnosti? Tohle nebývá často úplně jednoduché.
- 4. Přesuňme se k H1.cz. Nepřemýšleli jste, že se přejmenujete? Mám
teď na mysli koncovku cz, která mi připadá navíc; lidé ji stejně
neužívají (můj pocit). Něco podobného přeci udělala i alza (dříve
alzasoft).
- Vidíte, tak o tomhle jsem opravdu ještě nepřemýšlel. Naopak,
neustálé připomínání, že nejsme „H1“, ale „H1.cz“, už patří
tak trochu ke koloritu naší práce. A pokud jde o tu Alzu, tak její
skutečné jméno je Alza.cz, a to jak podle obchodního rejstříku, tak podle
loga na webu. Čili úplně stejná situace jako u nás.
Pokud jde o komplikaci se jménem, tak u nás je spíš jiný problém.
Z jakýchsi historických důvodů se oficiálně jmenujeme s velkým „H“,
ale v logu máme malé „h“. Nepřijde vám to divné? Už jsem si na to
sice zvykl, ale přijde mi to o dost divnější, než ta koncovka „cz“.
- 5. Kdesi jsem četl, že u Vás ve firmě panuje neformálnímu
prostředí. Co si mám pod tím představit? Popravdě, neznám firmu, která
by ve své nabídce neměla frázi „neformální pracovní prostředí“.
V dnešní době je to spíš takové plácnutí do vody. Je H1.cz v této
oblasti skutečně v něčem výjimečná?
- Na tuhle otázku by spíše měly odpovídat ostatní „hájedničky“,
ode mě to může vyznívat neupřímně. Kdo nás zná trochu víc, potvrdí,
že nejsme úplně typická firma, ale jsme tak trochu „partička“, co si
zakládá na neformálním stylu, chodí spolu pařit, jezdí na vodu a vůbec
si udržuje svůj „lifestyle“. Možná lépe než dlouhosáhlé
vysvětlování pomůže nastínit naši atmosféru pár odkazů: Rádi
vymýšlíme ptákoviny (viz náš Apríl
z Mysletic), sportujeme (viz náš firemní půlmaraton
nebo společná voda), účastníme
se kulturních akcí (viz Jyxo ples),
paříme (viz výjezd na
venkov). A protože se u toho všeho rádi fotíme, máme firemní Flickr plný
zajímavých fotek. Koneckonců, kdo nás sleduje na Facebooku,
určitě může potvrdit, že nejsme žádní nudní kravaťáci.
- 6. Přihlížíte při výběru nové/ho uchazečky/uchazeče na fakt, zda
se jedná o vysokoškolačku/vysokoškoláka či
o středoškolačku/středoškoláka? Jakou váhu pro Vás tento faktor má?
Ptám se, protože jsme se na téma důležitost vzdělání bavili s Lukášem
Havrlantem. Zajímá mě tedy názor někoho dalšího.
- Žádnou. Kdybyste se mě zeptal, kdo z naší firmy má nějaký
vysokoškolský titul, rozhodně bych nedokázal vyjmenovat všechny.
U některých opravdu ani dnes nevím, jestli jsou Ing., Bc., nebo mají jen
maturitu.
Z hlediska náboru nových kolegů jdeme v zásadě dvěma směry. Buď
najímáme „hotového profesionála“, a pak ho prostě typicky už nějakou
dobu známe, protože zdejší trh je natolik malý, že na něm jsou takoví
šikovní lidé prostě vidět. Nebo najímáme někoho, z koho toho
profesionála teprve musíme udělat, a zde nás zajímají zejména osobní
kvality, jako jsou komunikační dovednosti, sebedůvěra, strukturované
myšlení, vyjadřovací schopnosti, umění se učit atp. A protože všechny
zaměstnance přijímám já osobně, musíme si zkrátka „padnout do oka“.
Hodně dám na první dojem a vzájemnou sympatii. A také jsem známý tím,
že mám rád, když se lidé umí usmát. Kdo se na pohovoru ani jednou
neusměje, nemá šanci.
- 7. Nepřemýšleli jste v H1.cz o rozšíření svého portfolia
nabízených služeb? Mám na mysli webdesign a webdevelopment. Případně zda
neprovedete fúzi s nějakou webdesignerskou firmou. Narážím na to, zda
komunikace s klientovým dodavatelem webu není občas obtížná?
- Přemýšleli jsme o tom asi stokrát a ještě určitě budeme. Vždy jsme
se ale rozhodli tomuto „svodu“ odolat. Na jednu stranu by to bylo
užitečné, protože bychom mohli naše konzultační služby a doporučení
dotáhnout až do finální realizace, na druhou stranu by to ale přineslo
řadu zásadních problémů.
Tím prvním problémem je nezávislost. Můžeme si dovolit kritizovat práci
webdeveloperů v podobě nejrůznějších analýz a auditů, protože nemáme
střet zájmů. Nic nevyrábíme. Klienti by si mohli začít myslet, že
kritizujeme druhé jen proto, že chceme, aby své weby svěřili nám. Vůči
dodavatelům webu je pak naše nezávislost zajímavá tím, že se nám nebojí
svěřovat zajímavé zakázky, kde pracujeme ve trojici (klient, dodavatel
webu, my jako konzultant). Čili je to dle mého názoru zajímavá a
všestranně výhodná symbióza.
Druhým hlavním důvodem jsou procesy a znalosti. Svět webdevelopmentu má
svoje pravidla, procesy, komunikační postupy, technologické zákonitosti.
A my v nich nejsme dobří, protože nikdo z našich lidí nepochází
z ryze vývojářského prostředí. A to, v čem nejsme opravdu dobří,
raději neděláme. Případné neúspěchy nebo komplikace by mohly poškodit
naši reputaci a zhatit to, co se nám podařilo vybudovat.
- 8. Máte ještě čas na lukostřelbu? Případně na jaké úrovni
střílíte? Občas pro radost nebo si brousíte zuby na olympiádu?
- Na lukostřelbu aktuálně bohužel moc času nemám. Před rokem, dvěma
jsem opravdu poctivě trénoval několikrát týdně a dotáhl to až do
nějaké první padesátky v republice v kategorii olympijských luků (to
jsou takové ty luky, co mají na všechny strany ta divná „tykadla“).
Předloni jsme ale s ženou koupili statek v Mysleticích, začali hospodařit
a pořídili spoustu krásných a věčně hladových zvířat. Takovému
závazku pak padne veškerý volný čas a člověk musí vážit priority, což
ve výsledku znamenalo, že lukostřelba musela ustoupit.
Ale aby to nebylo jen o práci, díky svému „Second-Life“ na vesnici, jsem
našel spoustu nových přátel a vrátil se k jízdě na koni, která mě
opravdu hodně baví. Střílím už tedy jen pro radost v Praze na
lukostřelnici na Tyršově vrchu, když zrovna nemusím spěchat z práce
domů do Mysletic.
- 9. Děkuji za rozhovor a přeji hezký den.
- Také děkuji!
